"Sen je svět, který si můžeš řídit sám..."

Konečně mám tu operaci za sebou a to bříško už mě tolik nebolí, jako včera večer, když mě Tom vezl do nemocnice. Hrozně jsem se bál, když jsem se dozvěděl, že mám zánět slepého střeva a že musím na operaci. Hrozně jsem vyváděl, když mi doktorka dělala předoperační vyšetření a píchala injkeci na uvolnění do zadečku. Chudák tom, určitě ho ještě dneska bolí ode mě ruka, jak jsem mu ji drtil. Pokusím se protáhnout, ale jakmile se pohnu, zabolí mě bříško a ručička, kde mám vpíchlou kanylu. Odkryju ze sebe alespoň trochu peřinu, abych zjistil, jak mi zohyzdili bříško. „Tři řezy,“ vykřiknu zděšeně, když uvidím tu červenou hrůzu doplněnou černými drátky na mém bříšku. Radši tu hrůzu zase přikryju peřinou a rozhlédnu se kolem sebe. Celý můj pokoj je nechutně bílý, na stropě visí plazmovka a v rohu stojí veliká bílá skříň s lékařskými potřebami. „Kdybych tu alespoň nebyl sám,“ zašeptám prosebně a pohlédnu na prázdné místo vedle sebe, kde by měl ležet ještě jeden pacient. „Snad mi sem někoho ještě dají, nebo umřu nudou,“ zašeptám nadějně a zazvoním na zvonek nad mojí postelí.

Během chvíle se přiřítí ta doktorka, co mi v noci tak ubližovala a naváděla Toma, aby mě držel, když do mě vrážela tu bolavou injekci. „Copak potřebujete, Bille?“ zeptá se mě starostlivě, odkryje ze mě peřinu a šáhne na rozřezané bříško, až mě to přinutí vyjeknout. Hned jí odvětím, že rozhodně ne, aby mi šahala na bříško, ale že mám řízeň a taky se mi chce trošku čůrat. „Dobře, přinesu místu a vyčůráte se, potom se nabumbáte a já vám píchnu antibiotika,“ usměje se na mě a než jí stačím říct, že se mi zamlouvá jenom ta druhá věc, odejde. Praštím vzteky do postele a znechuceně kouknu na věc, co mi chce doktorka strčit po zadeček.

„Já bych si ale na ten záchod došel,“ začnu s ní smlouvat a odmítnu se nadzvednout. Ona mi ale odvětí, že dva dny teď nesmím chodit, abych si prý nepotrhal stehy, a zasune mi svojí dlaň pod zadeček, abych ho nadzvedl. Udělám na ni psí oči a rychle začnu hledat dobrý argument, any mě konečně pustila, nebo se snad počůrám.

„Bille, nezlobte mě a koukejte se nadzvednout. Nebo vás nechám se počůrat a potom vás budeme muset umýt a to je, myslím, větší potupa,“ řekne a začne čekat, jak se rozhodnu, Zavřu tedy oči a udělám, co mi řekla.

„No vida, že to šlo, ani to nebolelo,“ neodpustí si doktorka svoji poznámku a přistoupí ke skříňce s lékama. Jenom se na ní otráveně podívám a zeptám se, zda mi nemohla dát boxerky, protože to je fakt hrozný ležet nahatý. Odvětí mi, že až za dva dny, kdy budu moct vstát, a podívá se proti světlu na připravenou injekci, na což udělám otrávený ksicht, který jsem se naučil od Toma a natočím se, abych už to měl za sebou.

„Jinak mám pro vás překvápko, Bille,“ dolehne ke mně, zrovna když mi přelepuje vpich nápastí, na což přistoupí k prázdnému místu pro dalšího pacienta a začne něco dělat s přístroji na zdi.

„Dáte mi sem ještě někoho,“ vykřiknu nadšeně a trochu se nadzvednu. Doktorka přikývne a řekne, že to je naše fanynka. To mě potěší ještě víc a začnu se doktory vyptávat, kdy mi ji přivezou.

Konec první části. Prosím komentuje ;-)